Můj den 15.-16.11.2018| Nejhorší dny

Pátek v 20:35 | BN |  MOJE DNY
Ahoj všichni! Napíšu vám dnes článek o včerejším a dnešním dnu. Jak se kazilo všechno hned od rána, a tak jsem se rozhodla, že je to na článek. Tak jdeme na to.
Včera jsem měla doktora v Praze, takže jsem s mamkou hned ráno, jela do Prahy, protože přítel musel do školy. Hned od rána mi nebylo dobře, bolely mě klouby, a už nějakou dobu mě bolí v krku. Ale pořád jsem doufala, že mi p. doktorka řekne něco, co mi ten den zlepší, a že pak budu odjíždět domů šťastná. Ale opak byl pravdou. Výsledky krve mi vyšly špatně, takže z jedný nemocnice, mě poslala p. doktorka poslala do druhé nemocnice, na další odběry krve. A jediné pozitivní bylo to, že jsme blíže k tomu, aby se zjistilo, co mi vlastně je. Takže jsem šla na další odběry, a už jen doufala, že je to pro ten den všechno. Takže teď už jen čekat na další výsledky. Celý den jsem vlastně nebyla doma, a byla jsem ráda, když jsem došla domů a šla si hned lehnout.

A tím hned navážu na dnešek. A protože jsem nebyla celej den doma, a doma byli jen moji 2 bratrové. Probudila jsem se, a šla jsem se malovat. A když jsem svůj notebook otevřela, abych si pustila písničky, všimla jsem si prasklého displeje. Takže čekáme s přítelem a mamkou, až se bratové přiznají, který z nich na něj šlápnul. Není mi zase dobře celý den. Mám pocit, že na mě něco leze, bolí mě v krku, je mi zle a bolí mě hlava. Byla jsem se s přítelem projít, aby jsme byli trochu na vzduchu, a teď už zase jsme doma. A budeme jen odpočívat, a já se budu z těchto stavů dostávat.
Doufám, že aspoň vy jste měli lepší den.
 

Studna lží

Úterý v 22:00 | BN |  LIFESTYLE
Ahoj všichni, dneska vám napíšu článek na téma týdne, které blog.cz určilo.
Dříve bych k tomu neměla co napsat, ale před nějakým půl rokem jsem se rozhodla, že ze svého života odstraním všechny lidi, kteří byli jako právě studna lží. Vše co řekli nebyla pravda, a ani nos mezi očima.
Neuměli se ozvat první, vždy měli milion výmluv, proč nemohli napsat nebo jít si sednout někam na kafe. A když jste měli něco domluveného, tak buď nepřišli vůbec, nebo to na poslední chvílí zrušili s další výmlovou.
A tak jsem si řekla, proč zrovna já bych měla být ta, kterou tahají za nos. Která jim ty výmluvy brala, a věřila jim. Pak jsem si řekla, že je to jen hra, aby zkusili, jestli jsem pořád tak naivní, a měli mě omotanou kolem prstu.
Ale to skončilo. Byla jsem z toho nešťastná. Pořád jsem seděla doma, a říkala jsem si, že kdyby náhodou se někdo ozval, že chce jít ven, tak ať nemám nic naplánovaného. Ale jak jsem seděla skoro měsíc jen doma, tak mi to došlo. Proč já bych na všechny měla myslet pořád, ale oni si na mě vzpomenou jet tehdy, kdy na ně nikdo nemá čas, a já jsem ta poslední možnost. Nechci být poslední. Chci být první. Ta na kterou si vzpomenou, když budou potřebovat pomoct, nebo si jen popovídat. Na papír jsem si napsala všechny jména mých kamarádů, i těch ala ''kamarádů'', a začala jsem proškrtávat a všude mazat ty, o kterých jsem si nemohla říct, jo je to kamarád/ka, a budeme se ještě nějakou dobu bavit.
Tak. A teď tu sedím. Mám 1 nejlepší kamarádku, se kterou se nevídáme každý den, ale víme, že když se něco stane, tak jedna pro duhou tu jsme. Také mám toho nejlepšího přítele, který se mnou je i při nejhorších chvílích.
Takže rada pro vás, nikdy se nenechte tahat za nos lidmi, kteří vám jsou schopni lhát do očí.

Můj den 11.11.2018

11. listopadu 2018 v 17:15 | BN |  LIFESTYLE
Ahoj všichni! Dneska mi vůbec nešlo vylézt z postele. Není mi dobře, bolí mě kyčle a kolena, a myslím, že každou chvíli se udusím v úzkosti. Takže dnes je ten nejhorší den, kdy se toto mohlo sejít v jeden den. Venku je mlha, vše je smutné. To počasí se poslední dobou úplně trefuje do mých zlých nebo hezkých dnů.
V noci jsem se budila bolestmi kloubů. Bolely mě tak moc kyčle, že jsem ležela na zádech a mohla jsem napočítat třeba milion oveček, a stejně jsem neusla, jak moc to bolelo. Když jsem konečně usla, začala jsem mít zase noční můry, a začaly mi úzkosti. Takže jsem ve tmě hledala prášky, abych vůbec usla.
Přes den tady byla babička z Německa, takže jsme si celá rodina daly společný oběd. Ráno jsme byli s přitelem na krátký procházce, a od tý doby jsem doma. Jsem úplně bez síly. Tento článek jsem chtěla napsat už ráno, ale bylo mi tak zle, že když jsem se podívala na jakoukoliv obrazovku, tak se mi udělalo špatně, nemohla jsem sedět, a ani být jen o něco opřená. Teď je mi lépe, ale pořád mi není nejlíp, jas na mobilu a na pc musím mít na nejmíň a i v pokoji mám tmu, protože světlo dnes nedávám. Pořád mě bolí klouby, a začínám i mít hlad, ale bojim se toho, že by to ve mně dlouho nezůstalo.
Takhle zle je mi poslední dobou často, proto jsem i déle nic nenapsala, nedávala jsem koukání do obrazovky. Ale budu se snažit zase začít být aktivní.
Dnes jsem i přemýšlela nad tím, že vlastně za 1.5 roku končím školu, a že si nejsem jista co vlastně jednou budu chtít dělat. Ano, chci podnikat, ale také to nepůjde hned, a také na to potřebuju nějaké peníze. Takže budu muset teprve někde pracovat, a popřípadě ještě studovat do toho. Takže v takovéhle dny co jen ležim, přemýšlím o budoucnosti.
A co vy? Máte představu o své budoucnosti?
 


Proč věřím na duchy?

4. listopadu 2018 v 9:21 | BN |  LIFESTYLE
Ahoj všichni! Protože byl halloween tak jsem se rozhodla, že vám napíšu nějaký článek o tom, proč věřím na duchy a také vám tu napíšu nějaké mé příběhy co se mi staly, a co mě donutily na to začít věřit. Ještě na začátek bych vás chtěla poprosit, vy co na to nevěříte, tak aby jsme se respektovali tím, že já na to věřím, a já budu respektovat to, že vy na to nevěříte. Děkuji.
Takže já jsem začala věřit na duchy cca před 5lety, kdy se mi stala opravdu nepříjemná věc, a bylo to nejvíc strašidelné. Byla jsem zrovna po operaci a v tu dobu jsem měla společný pokoj ještě s bratrem. Vždy jsem přemlouvala mamku abych mohla spát u nich v ložnici a mít ''svůj pokoj'', ale to mamka nikdy nedovolila. Když mě propustili z nemocnice, tak mi mamka dovolila spát u nich v ložnici. Abych měla více místa kvůli té operované ruce. Večer jsem šla spát, vzala jsem si noční košili a usla jsem během chvilky. Za tu noc jsem se 3krát probudila s divným pocitem. Poprvé jsem se probudila, že jsem měla dvný pocit, tak jsem se otočila, a podívala jsem se na zem pod závěs jestli už svítá. V tu dobu měli rodiče postel u okna. A jak jsem se podívala na tu zem, tak jsem videla něco jako prsty. Uklidňovala jsem se tím, že to jsou třeba ponožky. Tak jsem se zase otočila a spala jsem dál. Po druhé jsem se zase probudila s divným pocitem. Zase jsem se koukla na zem, a tentokrát jsem viděla už ruce. Uklidňovala jsem se tím, že jsou to legíny (i když jsem měla noční košili). Rychle jsem usla. Naposled jsem se probudila s tím, že jsem cítila něco pod zády. Takový tlak, jak kdybych na něčem tvrdém ležela. Podívala jsem se vedle sebe, a viděla jsem nějakého muže, který klečel vedle mě a jeho ruka byla natažena pod moje záda. Takže jsem se rychle zvedla a utíkala za mamkou do obýváku. Mamka mi ani teď tuto příhodu nevěří, ale respektuje to.
---
Druhý příběh už není tak strašný, ale v tu chvíli jsem se opravdu bála, a i teď mi to není příjemné. Je to asi půl roku zpátky. Mamka každou noc chodí kontrolovat okna jestli nejsou otevřený, protože pak je až moc velká zima. A bylo pozdě, psala jsem nějaký článek sem na blog. A moje podlaha tady v pokoji, je taková, že když po ní chodíte tak křupe. Takže jde dobře poznat jestli je u vás v pokoji někdo, podle jejího zvuku. No a jak jsem psala, byla tma a najednou jsem slyšela křupnutí u dveří. Tak jsem myslela, že mamka jde zavřít okna. Tak jsem uložila článek a šla si ''lehnout'', aby ráno nenadávala, že jsem byla zase do 3 ráno na počítači. No a ty kroky vedly k oknu, tak jsem křikla ,,MAMI?''' a čekala jsem odpověď. Nic se neozvalo. Tak jsem křikla znova, a najednou ta podlaha křupla u mé postele. Začala jsem mít strašně divný pocit. Rychle jsem zavřela oči, a už jsem neměla odvahu je otevřít. Hned na to podlaha křupla hned vedle mé hlavy. Po celé těle jsem měla husí kůži, a po zádech mi přejel studený pot. Pak to křuplo zase u dveří, a já už neměla odvahu se hýbat a otevřít oči.
Dále se mi už stávají jen takové maličkosti. U kterých se tlik nebojim. Jen se leknu a dobrý. Spíše jsem si na to zvykla, ale asi si nezvyknu na ty věri, které se dějí u mě v ložnici a věci odehrané večer.
Mám i další příběhy, takže jestli chcete pokračování, tak mi to napište dolů do komentářů.
A co vy? Máte nějaké příběhy? Určitě mi je napište do komentářů, ráda si vše přečtu.

Proč zrovna kuchař-číšník?

2. listopadu 2018 v 7:59 | BN |  LIFESTYLE
Ahoj všichni! Jsem zrovna na praxi, a mám nějaký ten čas vám říct, proč zrovna tento obor jsem si vybrala.
Když jsem končila na základní škole, a přišel čas na to vybrat si školu. V mých tehdy 15ti letech jsem nevěděla co bych jednou chtěla dělat. Věděla jsem, že bych chtěla dělat s lidmi. Takže jsem šla na kadeřnici. Jako dítě chtěla být kadeřnice, tak jsem si řekla, že bych šla na kadeřnici, bych udělala radost mamce. Ta mě ale nebavila a tak jsem se rozhodla, a domluvila se s mamkou, že v druhém ročníku přestoupim. Takže jsem přestoupila na kuchař-číšník. Vařit mě baví, a když je u toho i číšník, tak jsem věděla, že bych mohla dělat jednou i s lidmi. Takže jsem z druhého ročníku přestoupila do prvního ročníku. Ze začátku mi to příšlo jako obor o ničem. Učito se to, co každý věděl. A vůbec to nebylo zajímavé. Ale zůstala jsem tam, protože jsem musela nějakou dobu zůstat. Ale po nějaké době jsem začala ten obor milovat. Učili jsme se o věcech, o kterých by jste ani nikdy nepřemýšleli. Takže jsem tam chodila radši a radši. No a pak už si jen vybrat. Chcete být zavřený x hodin v kuchyni nebo radši lítat mezi lidmi. Já si vybrala lidi, protože tím nejvíce poznáte nové lidi, a taky poznáte jaký lidi umí být. Někdo dělá vše pro to, aby vás naštval, někdo zase něco aby vám udělal tu práci jednoduchou.
Ale tuto práci miluju. Můžete si udělat svojí kavárnu/restauraci a být nejlepší v oboru. Ale také se můžete vzdělávat dál, a být i něco jiného.
A co vy? Jaký jste si vybrali obor vy?

Úsměv

30. října 2018 v 8:35 | BN |  SEBELÁSKA
Tento týden je téma ÚSMĚV, a já jsem se rozhodla, že toto téma použiju, a napíšu vám proč jsem úsměv přiřadila zrovna k sebelásce.
Já jsem zrovna ten typ člověka, který se nerad usmíval. Pořád jsem si říkala, že mi úsměv nesluší. A na fotkách jsem dělala cokoliv, hlavně abych se nemusela smát. Jenže ty fotky pak od toho vypadaly. Všichni mi pod fotky psali ať se usmívám, že mám krásný úsměv, ale já si to nemyslela. Schovávala jsem si obličej rukou nebo jsem si vyfotila jen půlku obličeje (tu hezčí). No ale těch komentářů bylo tolik, že jsem se jednou zkusila vyfotit i s úsměvem, a lidem se líbil více. Jenže já jsem nebyla spokojená. Už jen kvůli mému nosu. Nelíbil se mi, nelíbí se mi, a líbit se mi asi nikdy nebude. Ale je to o tom se s tím smířit, a prostě si zvyknout, že nikdy nebudu mít nejmenší nos, a nebude jak koflíček. Ale je to součást mě, a asi by mi ani malý nos neslušel. Takže když jsem začínala se mít ráda, musela jsem do toho zapojit i nos a úsměv. Vždyť přece se nemůžu celý život mračit, jen proto, že se mi nelíbí můj úsměv.
Jak jsem ho tedy začala mít ráda? Nebylo to ze dne na den, ale vždy když jsem se fotila, zkusila jsem najít správný úhel tak, aby jsem si řekla ,,JO! Takhle je to dobrý''. I když jsem se malovala, tak jsem se na sebe usmívala, a říkala si u toho, že nemůže být každý dokonalý, že i když teď jsem nespokojená se svým nosem a úsměvem, tak mám krásné oči. Vždy je důležité na sobě najít aspoň něco krásného. Někomu se nelíbí jeho oči, ale úsměv naopak ano. Takže každý to má jinak. Ale každý se musí mít rád tak jak vypadá. Každý je úplně jiný, a kdyby každý chodil na plastické operace, a každou chvíli si nechal operovat něco jiného, tak za chvíli vypadáme všichni, úplně steně. A to přece nechceme. Buďte rádi, že jste zdraví, a že když nepůjdete po městě, neuvidíte své umělé dvojče.
Ale je to každého věc, ale každý by se měl mít rád. Protože nejlepší vztah, musíme mít sami se sebou. A když ho nemáme, tak nemůžeme mít vztah s někým jiným. Protože to co hledáme na sobě, by jsme hledali na něm. A jak by jsme mohli milovat někoho jiného, když nemilujete ani sami sebe.
A co vy? Co se vám líbí na svém těle?
BNLíbající

Jak jsem si přiznala, že jsem závislá na nakupování?

29. října 2018 v 19:58 | BN |  LIFESTYLE
Ahoj všichni. Dneska jsem se rozhodla, že vám napíšu svůj příběh o tom, jak jsem si přiznala, že jsem závislá na nakupování.
Jako malá jsem nakupování neměla ráda. Když mi rodiče řekli, že potřebuju něco nového, tak jsem brečela a snažila se mít milion výmluv, proč do obchodu nejít. Ale změnilo se to v pubertě. Začala jsem vyhledávat obchodní centra a ráda se chodila kouknout co kde mají nového. No a šlo to do stádia, že kam vlezu, tam si něco musím koupit. Takže jdu po obchodním centru, a kde vidím něco hezkého, tak tam jdu a vylezu s x plnými tažkami oblečení. Už několikrát jsem si říkala, že si nic nekoupim, že ani do toho obchodu nepůjdu. No a jak to dopadne? Bez nových věcí, domů nejdu. To stejné, když jdu do drogerky, pro ODLAKOVAČ a vrátím se s novými rtěnkami, několik parfémů a dlaších věcí, které ani vlastně nepotřebuji. Nedávno jsem byla v NewYorkeru, a jen jsem si chtěla koupit silonky. No a odešla jsem i se sukní. Snažím se vždy sama sebe překecat, že to vlastně nepotřebuju, a že mi to bude doma jen ležet. No a stejně je to silnější než moje vůle.
A proč jsem s rozhodla právě teď o tom napsat? Protože jsem v drogerii zase nechala další peníze, i když jsem si šla jen pro konturku za 30Kč. Nezvládám projít jen kolem nějakého obchodu bez potřeby tam nevejít a něco si nekoupit. Několikrát jsme s přítelem byli nakupovat, a i s tím, že jsem si řekla, že si nic nekoupim, že jdu jen s přítelem, jsem měla toho více než on. Potřebuju někoho, kdo mi zabrání, abych si koupila něco co vlastně nepotřebuju. A já vím, že to nepotřebuju. V ložnici mám velkou skříň a tu už mám tak plnou, že jsem si do ní musela nechat přidělat další poličky, aybch si někam mohla dát oblečení. O kosmetice ani nemluvím. A proto mám 4 šuplíky plné kosmetiky.
Dříve jsem byla schopná sedět třeba 2hodiny před otevřenou skříní a brečet, že toho mám tak moc, že to ani vlastně všechno neunosím, a že to nepotřebuju. A že je tolik lidí, co by ty věci pořebovali více. A teď už radši ani do tý skříně nekoukám, protože by asi všechno na mě spadlo, a brečela bych půlku dne.
Začala jsem si hledat více práce a také častěji chodit do práce, abych měla pořád peníze, a mohla sobě nebo přítelovi pořád něco kupovat. Mám i potřebu si něco kubovat jen tak z nudy. Nedávno jsem si koupila knihu, i když jich mám doma spoustu. Nebo když přítel něco chce, tak mu to jdu koupit, a hned něco koupím i sobě. Není den co bych si něco nekoupila. Ale pořád si říkám, že dokud mám na jídlo a na žití, tak je to dobrý. A hold už je tam i ta závislost. A i když jsem si několikrát říkala, že to závyslost není, a že jen neumím šetřit, tak jsem byla v klidu. Ale když už to přišlo do fáze, že jsem si sama řekla, že je to závislost. Brečela jsem. Moc jsem brečela. Nechtěla jsem si nějakou závislost přiznat, ale teď už je to kus mě. Takže i když mi je těch peněz líto, tak si stejně dál a dál vesele nakupuji, a jsem smířená s tím, že jednou si koupím celej obchod s oblečením :D.
Někdo má závislost na kouření, někdo na alkoholu, drogách a nebo mobilu.
Máte někdo také nějakou závoslost? Napište mi to dolů do komentáře.

Můj den 28.10.2018| Oběd s rodinou

28. října 2018 v 19:09 | BN |  MOJE DNY
Ahoj všichni! Jaký jste dnes měli den? Já jsem od rána skoro nic prodiktivního neudělala, protože mi nebylo dobře, a neměla jsem náladu, už jen kvůli tomu, že jde zítra do nemocnice. Dnes jsem vstala v 7 ráno, protože byla změna času a hlavně jsme se chtěli jít ještě s přítelem projít, ale to nám kvůli dešti nevyšlo. Udělala jsem si snídani (míchaná vajíčka s kiwi) a zase práškové ráno. Začala jsem brát probiotika z aloe very, protože jsem měla tolik antibiotik, že jsem potřebovala to tělo úplně vyčistit. A pak mám prášky na úzkosti a na správné trávení. Jsme o mém práškovém ránu mluvily s mamkou, a na to kolik je mně a mamce máme stejný počet léků ráno i večer. Ale byla bych radši, kdybych nemusela mít žádné. Pak jsem trochu poklidila a už se šla připravit na oběd. Když jsem přišla z oběda, tak jsem si šla hned lehnout, protože mi vůbec nebylo dobře, a byla jsem i z toho počasí totálně vyčerpaná. Asi ta podziní únava. Chvíli jsem spala, a pak jsem si četla. Zbytek dne jsem nic nedělala, a před chvílí jsem cvičila, šla se vysprchovat a teď sedím v posteli a mám masku ze zeleného jílu na obličeji, a dávám sobě i tělu relax.
Co jste dnes dělali vy? Určitě mi to napište dolů do komentářů.
BNLíbající

KONTAKTY

27. října 2018 v 20:58 | BN |  KONTAKTY
Ahoj! Rozhodla jsem se, že sem dám svůj email, kam mi můžete napsat kdykoliv by jste chtěli s něčím poradit, nebo cokoliv jiného. Dlouho jsem nad tím přemýšlela, a rozhodla jsem se, že ho zveřejním. Takže když budete chtít tak můžete napsat. Na email chodím každý den, a odpovídám na vše. S několika slačnami jsem si už psala, a strašně ráda poznávám nové lidi.7
EMAIL: nkohutiar@gmail.com

Plasy|27.10.2018

27. října 2018 v 20:42 | BN |  CESTOVÁNÍ
Ahoj všichni! Dlouho jsem tu nebyla, protože jsem jenom psala seminární práci, a nebxlo mi nejlíp. Dneska jsem s přítelem a naším kamarádem byli na výletě. Přítel nabídnul, že by jsme jeli do Plasů do Fantasy zoo na minigolf. Vyjeli jsme v půl 8 ráno a vrátili jsme se před chvílí. Bylo to strašně super, protože jsme byli úplně v jiném městě, a i tím jak jsme byli na vzduchu celou dobu, tak jsem myslela na úplně jiné věci. I když už jsem později dostávala křeče do brácha, tak jsem si to staršně moc užila.
Hned jak jsme do Plasů přijeli, tak jsme si zašli na snídani. Hned potom jme zašli do té zoo a golf, a pak si zašli na oběd. I když moc smažené věci nemusím, tak to bylo asi jediné jídlo, které jsem jedla, tak jsem se přidala ke klukům, a dala jsem si smažený sýr s hranolkama. Byla to strašně velká porce, a tak jsem to nemohla dojíst celé. I když mě to mrzelo, tak nemělo cenu abych se přejídala a bylo mi špatně.
Máme v plánu jet zase jet někam na výlet, ale přítel jde na operaci, takže to budeme muset odložit.
Co jste dělali a budete dělat o víkendu? Napište mi to dolů do komentářů. Vše si ráda přečtu.
Také bych byla ráda, kdyby jste mi do komentářů napsali, co by jste chtěli začlánky. Může to být cokoliv, vás zajímá.
BN

Kam dál